neděle 27. ledna 2013

Proč se o své vlasy bát....

No jo. O vlasech jsem tady toho řekla už dost, ale pořád jsem neřekla všechno (já tajnůstkářka!). Miluju je a nenávidím zároveň. A taky se o ně bojím! Ptáte se proč vlastně? Čtěte dál...a nebo se taky můžete jít věnovat smysluplnějším činnostem (to bych možná doporučovala víc). 
Vyrostla jsem v rodině, kde velela moje babička. Rázná to paní. Moje babička milovala dlouhé vlasy. A já jako hodná holčička jsem musela mít dlouhé vlasy.  Vlasy jsem měla do pasu, pak až pod zadek. Půlka lidí si ze mě dělala srandu, že si většinu na svých vlasech sedím (ono taky kam je chcete dát, zametat s nimi zem?), nebo že si z nich můžu udělat šálu na zimu (jo, to bylo ale celkem dobrý, vlasy jsem neměla mokré od sněhu a ještě mě to hřálo...no, vzpomínáte na "Ladovskou zimu"?). Většinu času jsem nosila čelenku a vlasy jsem měla v culíku. S tím culíkem jsem protrpěla půlku základky. Občas se teda babička nebo tatínek (kterého jsem to musela naučit) obětovali, aby mi udělali pletený culík. Jo, půl hodiny v háji, všichni naštvaní, že nestíhají, ale Lady měla krásné vlasy. 
Díky mým culíkům, které jsem nosila od rána do večera jsem měla vlasy pěkně zacuchané. Maminka se vždycky nabízela, že mi je "odcuchá", ale měly jste jako děti rády, když vám někdo kudlil vlasy? Já teda ne! Já se jednou za půl roku naštvala, kus cuchance ušmikla, a všichni byli spokojení. 
No, pokračuju dále... Asi na druhém stupni základky mě moje "chlouba" začala pěkně štvát. Ty dlouhé vlasy jsem začala nesnášet. Tenkrát jsem zbožňovala Olsenky, a chtěla jsem mít sestříhané vlasy jako ony. Když jsem to řekla babičce, ta mi to rázem zatrhla, a prý pokud se budu stříhat, tak ať si jí nepřeju. Jo, nepřála jsem si ji, ale překecala jsem maminku, ať mi vlasy ustřihne aspoň po pas. Jo, to byla tenkrát úleva. Babička sice málem chytla infarkt, ale opět se žilo dál. V devítce mi nějak ruplo v bedně, našetřila jsem si z kapesného a řekla jsem si, že risknu svůj život (a trochu i ten babiččin) a půjdu ke kadeřníkovi. Tam jsem si vyprosila ofinu, zastřižení vlasů o pár cenťáků a melír. Musím říct, že jsem odtamtud odcházela neskutečně spokojená. Neměla jsem totiž melír v tom pravém slova smyslu, spíš mi hodný pán vykouzlil skvělé zlaté odlesky. Půlka lidí ve škole mě tenkrát nepoznala. 
Na střední mi rupalo v bědně čím dál víc (asi to bylo tím novým prostředním, zkoušením alkoholu a podobných věcí...) a vlasy jsem začala zkracovat. V roce 2010 jsem došla k nejkratším vlasům, které jsem doposud měla, a to bylo takové delší mikádo. Jo, cítila jsem se o pár kil lehčí a o pár let starší. 
No, ale krátké vlasy mě taky moc dlouho nebavily. Chtěla jsem opět všechny své dlouhé vlasy zpět. Chvíli to trvalo, a teď jsou tu semnou!
Bojím se o ně, že si je přivřu do dveří (už se to stalo), že si je ve spánku přilehnu (stalo se), že si je nechtěně zapálím (taktéž se stalo), že se mi nepodaří účes, který budu tvořit hodinu (stalo se) a že si je skřípnu do zipu (jo, to sakra bolí). Prostě se o ně bojím.
Ale jsem neskutečně ráda, že je mám. Ikdyž mám občas chuť být holohlavá.

Co vy? Bojíte se o své vlasy? Milujete je, nebo nenávidíte?

23 komentářů:

  1. Všechno stejné se stalo i me :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Já teda musím říct, že jsem si vlasy chtěla ostříhat - když jsem byla mladší - pořád, ale mamka mi to nedovolila. A opravdu jsem se neodvažovala to risknout, přes její zákaz. Teď jsem ohromně ráda, protože kdybych se stříhala (a barvila), jak jsem měla vždycky v plánu, tak bych teď nejspíš holohlavá byla, protože mám jemné vlasy :D
    Navíc teď mi s odstupem času dochází, že by ty vysněné účesy asi nevypadaly tak jak v mé hlavě, ale naprosto otřesně :D

    OdpovědětVymazat
  3. Moc pěkný článek. Nechávám si narůst dlouhé vlasy, ale jak ty rozhodně ne. Doufám, že tak půlka zad mi bude vyhovovat :)

    OdpovědětVymazat
  4. Měla jsem jako malá opačný problém, toužila jsem po dlouhých vlasech, ale mamka mi pořád nechávala stříhat krátké a potom mikádo, to jsem nesnášela. Na střední už jsem si je nechávala růst podle sebe, měla jsem dlouhé a vypadala jako lesana. Teď mi naopak moc dlouhé vlasy vadí a nejradši si je stříhám do délky po ramena. :-)

    U mě GIVEAWAY: allthatgems.blogspot.cz

    OdpovědětVymazat
  5. já jsem to měla bohužel naopak, chtěla jsem dlouhé vlasy, ale na to se mě od malička nikdo neptal a stříhali mě klasicky na "hřib", prostě "podle hrnce" :D vždycky jsem hrozně záviděla holkám co měly vlasy jako princezny:)

    OdpovědětVymazat
  6. tak s babičkou to máme podobné :)

    OdpovědětVymazat
  7. nenávidím je za to, že nechtějí víc narůst! :D v dětství jsem to měla přesně naopak než ty, nosila jsem krátké vlasy (a vypadala jako kluk), njdelší jsem měla pod pás a to už mi víckrát nenarostlo :(

    OdpovědětVymazat
  8. Moc hezký článek. Já vždy chtěla dlouhé vlasy, ale nevím co to mám za zvyk, že když už jsou konečně alespoň k lopatkám, začnu uvažovat o krátkém a sestříhaném účesu. Připadá mi to vždy jako bezva nápad, přece budu šik! Hmm, týden po ujišťovaní seme sama, že je to lepší, si stejně řeknu že jsem to ale debil a zase čekám, až ty vlasy narostou po lopatky. :-/ :-D

    OdpovědětVymazat
  9. Taky se o své vlasy bojím. Dost se mi teď stává, že si je ve škole skřípnu do židle to je děs :/. Nebo taky po lyžování je mám vždycky z helmy hrozně zacuchané. Ale jestli je něco nejhorší tak když mě někdo za vlasy zarve, to bych potom vraždila.
    S.

    OdpovědětVymazat
  10. Tak na to mám naprosto stejný názor, byla jsem na krátko a nikdy víc. Řekla jsem,že se ostříhám až otěhotním, takže moje kadeřnice moc nejásá :D Super článek,prošla jsem si něčím podobným a lépe bych to nevystihla :)

    OdpovědětVymazat
  11. Taky jsem měla jako malá dlouhý vlasy, asi někam pod zadek a nesnášela jsem to. Pěstovala mi je mamka, asi si chtěla vynahradit, že jí vlasy do takový dýlky nikdy nenarostou. Holky ve školce se mi smály že si je určitě musím namočit do záchoda, když tam sedím :D pak jsem šla asi v osmý nebo devátý třídě ke kadeřnici a vrátila se s vlasama po ramena. Máma byla hrozně naštvaná. Teď se mi ale na mě zas začly líbit dlouhý vlasy, takže je teď mám tak do půlky zad :-)

    OdpovědětVymazat
  12. super článek! měla jsem to taky stejně, pořád dlouhé a těžké vlasy, které všichni chtěli rozčesávat a dělat mi culíky, které jsme nesnášela .. v prváku jsem šla taky postupně na mikáda a vlasy max po ramena. Do teď mám trochu fóbii z toho, když mi někdo sahá na hlavu - neužívám si ani kadeřníka :-(. Aktuálně mám vlasy nad lopatky, sestříhané a udržuju to tak :-) s tím jsem asi nejvíc spokojená.

    OdpovědětVymazat
  13. Ve školce a pak ještě celý první stupeň základky jsem měla vlasy do pasu. Maminka mi tehdy ráno co ráno pletla culíčky a dělala ohony a já ječela jak tur. :-) Někdy na začátku šesté třídy mi něco secvaklo v hlavě a dala jsem si je ostříhat na délku po ramena. :-) Vydržela jsem s tím celou pubertu, až mě jednou, když jsem si tak prohlížela svoje fotky z doby, než jsem měla zrovna jít ke kadeřnici, tak nějak napadlo, že by bylo fajn si je nechat zase trochu narůst. A tak mám opět vlasy do pasu. Naštěstí mi velkoryse promíjejí, že je už od čtrnácti pravidelně barvím, na jejich kvalitě a schopnosti dosáhnout délky, se to nepodepisuje. :-)

    OdpovědětVymazat
  14. Hahaaa :D úplne stejnej pribeh u me, jenom vymen babicku za mamu. :)

    OdpovědětVymazat
  15. Mě spíš naopak vždycky stříhali - rovnou ofinu a vlasy tak po ramena...

    OdpovědětVymazat
  16. Mám trochu podobný příběh :). V období školky jsem měla mikádo s ofinou, na prvním stupni mi vlasy narostly po pás. Když jsem odcházela na osmiletej gympl, chtěla jsem změnu a rebelsky se nechala ostříhat na delší mikádo. Od té doby jsem většinou nosila sestříhané vlasy těsně pod ramena, obarvila je na modročerno, pak rudo, fialovo...naštěstí si nechala odrůst ofinu a po experimentu s krátkým zrzavým sestřihem, kdy jsem měla hlavu jako meloun, jsem je nechala narůst opět do pasu a vrátila se ke svojí tmavěhnědé až černé barvě - a už je nikdy takto trápit nebudu! :)).

    OdpovědětVymazat
  17. Svoje vlasy miluju a ani se o ně nějak extra nebojím, zatím přežily všechny strasti ve zdraví, tak jim věřím, že to zvládnou i dál :-D

    OdpovědětVymazat
  18. Ha! Tak já to mám úplně naopak. Jako dítě jsem byla stříhaná "podle hrnce", a i když jsem si pak mohla o vlasech rozhodovat sama, nebyly příliš kvalitní, takže maximální délka bylo snad jen delší mikádo. Pak mi v pubertě přeskočilo a šla jsem na úplný "výbrus", kdy jsem na hlavě měla skutečně milimetrové vlásky - musím říct, že jsem ale byla opravdu spokojená. Od té doby mi k mému překvapení začaly růst velmi kvalitní vlasy a teď je mám až do půli zad... Ale zase jak byly až moc kvalitní, tak byly i velmi mastné. Protože denní mytí mě zrovna dvakrát nebavilo, tak na nich mám už druhou trvalou. Vůbec to není kvůli kudrnám, jen jsem se potřebovala zničit ve smyslu vysušit. Barvení totiž příliš nezabíralo. Je sice teď o ně pochopitelně nutná větší péče, ale protože si mohu mít vlasy jednou za tři dny, tak si chrochtám blahem:)

    OdpovědětVymazat
  19. Když tak přemýšlím, nevím co tím naši mysleli, ale já byla vždycky nakrátko, zatímco má mladší sestřička měla vždycky vlasy jako princezna.. :D no ale před několika lety jsme si to se sestrou vyměnily, zatímco já měla dlouhé ona byla na kluka :) No a jinak já je miluju i nenávidím zároveň. Mám je hrozně jemné a splihlé a za to je nenávidím, ale dlouhé vlasy bych zase nevyměnila :)

    OdpovědětVymazat
  20. Já jsem zase jako malá měla vždycky krátké vlasy, až do druhé třídy a pak jsem si dupla, že chci dlouhé, tak jsem si nechávala narůst dlouhé vlasy. Ale nikdy mi nedorostly víc jak pod lopatky. Prostě si myslím, že každé vlasy mají svůj stop stav, takže mě NIKDY do pasu nedorostou. A není to tak, že bych si je nechávala narůst a pak mě to přestalo bavit a nechala si je ostříhat, ne. Rostou mi třeba dva tři roky, ale pak mají prostě pořád tu stejnou délku (nevím, jak to dělají :-D). Vždycky jsem chtěla mít vlasy alespoň do půl zad, ale nikdy se mi takhle daleko nedostaly :-(.

    Já je občas nenávidím, když se mi kroutí, jak chtějí a elektrizují, což je zrovna teď v zimě. Navíc jsem si je trochu zkrátila pod ramena a strašně se mi vlní, tak se těším, až trochu dorostou :-D. Lépe mi pak drží tvar, asi proto, že jsou těžší.

    OdpovědětVymazat
  21. Joo dlouhé vlasy..:) měla jsem, viz fotky na blogu, ted marně cekam az dorostou a az je budu mti zase dlouho budu si je šileně hyckat!!:D

    OdpovědětVymazat
  22. Zaujímavý príbeh :D Ja som mala tiež vždy dlhé vlasy, ale moja babka bola zase opačného názoru. Keď som mala nastúpiť do prvej triedy, ostrihali ma na chlapca. Dodnes im to vyčítam a za tie fotky na ktorých vyzerám ako chlapec s rozbitými kolenami sa hanbím. Odvtedy som o strihaní nechcela ani počuť. Až raz som chcela zmenu, v siedmej triede som si dala vlasy ostrihať nad ramená. Odvtedy ale nič, iba podstrihnutie končekov sem tam. Vlasy sú jednou z mála vecí, ktoré mám na sebe rada tak si ich chránim. škoda len, že nemám objem, aj keď dĺžku áno :(

    OdpovědětVymazat
  23. já vždycky přemýšlela, na co je holkám mít vlasy po zadek když je nenosí rozpuštěný :D já jsem mívala vlasy taky dlouhý ale někdy v deseti letech mi přeskočilo a šla jsem úplně na krátko, vypadala jsem jako ********. Teď se o své vlasy taky bojím, mívám noční můry že mi zase přeskočí a ostříhám si je, pečuji o ně co to jde a používala jsem i vlasový aktivátor Capillan, kterému mohu poděkovat za to, že už mám vlasy po prsa :) ještě tak 10 cm a jsem spokojená, akorát by se mi hodil větší objem a kdyby nebyly tak rovný, ale nemůžu mít vše :D

    OdpovědětVymazat

Díky za komentář!